„Není na nás vyvíjen tlak a děláme si to podle sebe. VAM je pro mě srdcová záležitost,“ reprodukuje Jiří Štolfa.
Pořekadlo „kdo neumí, učí“ rozhodně neplatí v případě Jiřího Štolfy. Jeho zářnou sportovní kariéru podtrhuje i role trenéra olomouckých volejbalistů. Hrál nejvyšší českou soutěž za špičkové kluby a svůj cit na příjem uplatnil i před fanoušky ve Francii a Německu.
„Jsem rád, že jsem měl tu čest hrát volejbal až do pětatřiceti. Zranění se mi — na rozdíl od nabídek — vyhýbala a teď pokračuji trenérstvím,“ odpovídá na otázku svého největšího dosavadního úspěchu pan trenér.
S koncem kariéry ale myšlenky na výměnu kraťasů za tepláky a sledování zápasu z lavičky zpočátku nepřicházely.
„Ve třiceti už to přijde a člověk musí zvažovat možnosti. Nakonec jsem skončil úplně jinde, než jsem si představoval,“ reaguje Štolfa na otázku o temnější stránce sportu.
„Mám tam nějaké 3. místo z poháru, dvakrát třetí místo z mistrovství republiky, postup do francouzské první ligy. Volejbalu vděčím i za množství přátel, které jsem díky němu poznal mezi spoluhráči. Z trenérské pozice mě mrzí covidový rok, kdy jsme měli skvěle našlápnuto. Úspěch ale přišel u kadetů, kde jsme skončili třetí v extralize,“ vzpomíná bývalý kapitán Budějovic.
Pole působnosti měl skutečně široké. Z rodných Dolních Studének se Jiří Štolfa na čtyři roky přesunul do Odoleny Vody. Odtud si ho stáhl tehdejší extraligový tým Perštejn. Postupovou sezónu odehrál i ve Francii za Dunkerque Grand Littoral. Skvělé dvě sezóny zažil v Českých Budějovicích, další v Benátkách nad Jizerou. Posledních šest let své aktivní kariéry strávil v německém klubu VC Bad Dürrenberg/Spergau, známém dnes pod názvem Chemie Volley Mitteldeutschland.
Z trénování vrstevnic svých dcer v Přáslavicích se Štolfova volejbalová rodina rozrostla ve VAMu. Zpočátku se věnoval výhradně dcerám, ale osud zamíchal kartami jinak. Jiří Štolfa dostal příležitost převzít tým po Petru Zapletalovi, který zamířil do extraligy žen. Tehdy vzniklo silné trenérské duo Štolfa–Vymětal.
„S Laďou se mi spolupracuje skvěle. Nedovedu si to představit dělat s někým jiným, nebo dokonce sám,“ přiznává.
„Máme mladé družstvo. Letos jsme se baráži nevyhnuli. Zlepšujeme se, ale zatím to nestačí,“ hodnotí sezónu Štolfa. Trenér se však cítí naplněn a na své pozici je spokojený.
Zábřežský rodák si díky vesnickému dětství vypěstoval kladný vztah ke sportu. Není tedy divu, že se mladý Štolfa vydal ve stopách svého otce. Pouto k volejbalu je natolik silné, že si Jiří dodnes rád zahraje – třeba se svou ženou a dcerami.
„Chtěl jsem, aby dcery překonaly pubertální období. Teď už je to jen na nich.“
Porážky mu ale dělají vrásky stále:
„V tomhle jsem se nezměnil. Nerad prohrávám. Zase jsem ale realista a po pár dnech dokážu říct, kde byla chyba, a zapracovat na ní.“
Můžeme jen doufat, že se naše děti dostanou do rukou stejně kvalitního trenéra, jakým je Jiří Štolfa. A také doufat, že ještě pár sezón budeme sledovat prosperitu VAMu právě díky lidem, jako je on.
Dominik Ritli